YACON - bylina

Nálev a chuť čaje

Světle hnědá nebo tmavě jantarová. Tak lze popsat barvu odvaru, který získáte z Yaconu. Chuť je velmi jemná, nenápadná, bez ostrých kontur. Vůně skoro žádná. O ně ostatně při popíjení tohoto zázraku peruánských pralesů ani moc nejde.

Původ čaje

Rostlina původně z And je dnes tak populární, že ji pěstují i v Japonsku, na Tajwanu nebo Novém Zélandu. Velmi vzácně se objevuje také v Evropě. Přesto patří Yacon (Smallanthus sonchifolius) především k Peru a jeho indiánům.

První písemnou zmínku o trvalce tmavě zelené barvy nacházíme v roce 1615. Felipe Guaman Poma de Ayala, který popsal legendy a vztahy dávných indiánů, ji zařadil na seznam 55 plodin pěstovaných endemicky v jihoamerických Andách. Místní obyvatelé používali jak hlízy, tak listy Yaconu s velkou oblibou.

Yacon má několik desítek regionálních jmen – aricoma, arboloco, colla, ipio, mexican potato, taraca… Vždy jde ale rostlinu vysokou 1,5-3 metry připomínající vzhledem svých listů celer. Pod zemí vytváří Yacon trsy hlíz, přičemž jedna hlíza může vážit až 0,5 kg. V čerstvém stavu jde o mimořádně chutnou, sladkou zeleninu. Hlízy se pojídají čerstvé nebo pečené, dušené, pražené a sušené na slunci. Často se z nich také připravují džusy a sirupy, které jsou nízkokalorické a dokonce pomáhají s odbouráváním tuků.

Stejně populární jsou v Jižní Americe, ale dnes už i jinde na světě, listy Yaconu. Inkové je užívali při náboženských rituálech, současnou vědu zajímají jejich zdravotní účinky. Podobně jako Vilcacora, Muňa muňa nebo Chuchuhuasa si nacházejí cestu do mnoha evropských domácností.