YACON - bylina

Nálev a chuť čaje

Světle hnědá nebo tmavě jantarová. Tak lze popsat barvu odvaru, který získáte z Yaconu. Chuť je velmi jemná, nenápadná, bez ostrých kontur. Vůně skoro žádná. O ně ostatně při popíjení tohoto zázraku peruánských pralesů ani moc nejde.

Původ čaje

Rostlina původně z And je dnes tak populární, že ji pěstují i v Japonsku, na Tajwanu nebo Novém Zélandu. Velmi vzácně se objevuje také v Evropě. Přesto patří Yacon (Smallanthus sonchifolius) především k Peru a jeho indiánům.

První písemnou zmínku o trvalce tmavě zelené barvy nacházíme v roce 1615. Felipe Guaman Poma de Ayala, který popsal legendy a vztahy dávných indiánů, ji zařadil na seznam 55 plodin pěstovaných endemicky v jihoamerických Andách. Místní obyvatelé používali jak hlízy, tak listy Yaconu s velkou oblibou.

Yacon má několik desítek regionálních jmen – aricoma, arboloco, colla, ipio, mexican potato, taraca… Vždy jde ale rostlinu vysokou 1,5-3 metry připomínající vzhledem svých listů celer. Pod zemí vytváří Yacon trsy hlíz, přičemž jedna hlíza může vážit až 0,5 kg. V čerstvém stavu jde o mimořádně chutnou, sladkou zeleninu. Hlízy se pojídají čerstvé nebo pečené, dušené, pražené a sušené na slunci. Často se z nich také připravují džusy a sirupy, které jsou nízkokalorické.

Stejně populární jsou v Jižní Americe, ale dnes už i jinde na světě, listy Yaconu. Inkové je užívali při náboženských rituálech. Podobně jako Vilcacora, Muňa muňa nebo Chuchuhuasa si nacházejí cestu do mnoha evropských domácností.