NĚŽNÁ VANILKA - zelený čaj

Nálev a chuť čaje

Nálev zeleného ochuceného čaje Něžná vanilka má světle žlutou barvu. Vůně i chuť se samozřejmě odvíjí od jeho složení. Je tedy lehce svíravá, v dochuti sladká a velmi, velmi vanilková.

Původ čaje

Naprostá většina světové čajové produkce pochází z Číny. Za ní se obvykle umisťují Indie, Keňa, Srí Lanka… Zelený čaj, který jsme použili při míchání Něžné vanilky, nakupujeme právě v Číně. Prověřený

dodavatel pracující v režimu kontrolovaného zemědělství je zárukou vysoké kvality a pečlivého zpracování. Zelené čaje jsou totiž náchylné k pohlcování pachů či plesnivění během procesu výroby, ale samozřejmě i při skladování. Dodržením správného postupu i zásad pro transport a uložení čaje neztrácí čajové lístky nic ze svého vzácného aroma, barvy ani chuti.

Jak se tedy zelený čaj vyrábí? Sklizené listy čajovníků čínských (Camellia sinensis) se nechávají několik hodin na vzduchu zavadnout, pak jsou rychle napařeny nebo opraženy na velkých pánvích a různě se rolují či překládají. Následně je potřeba čaj usušit, a to tak, aby nedošlo k jeho spálení a zároveň byl zbaven vlhkosti, která může zapříčinit plesnivění. Nakonec je zelený čaj vytříděn, zabalen a odeslán na trh.

Čajovníky jsou stálezelené keře s poměrně tuhými listy. Vyskytují se v jižní a jihovýchodní Číně, a to až do nadmořských výšek nad 2000 metrů. Kvetou bílými květy, plody připomínají ořechy. Listy se mohou škubat několikrát za rok – buď pouhými prsty, nebo je dělníci stříhají nůžkami, v Japonsku se rozšiřuje zapojení střihacích strojů. První písemné zmínky o čajovnících pocházejí ze 7. století, ovšem traduje se, že účinky jejich listů využívali lidé už o 400 let dříve.

Vanilku zná dnes každé evropské dítě. Nebylo tomu tak ale vždy. Na starý kontinent ji přivezli Španělé teprve v 16. století. Do té doby věděli o její chuti, možnostech použití a sklízení nejvíc mexičtí Toltékové a Aztékové. Populární koření má podobu fermentované tobolky orchideje s názvem vanilovník. Liány opylované pouze jedním druhem včel a některými kolibříky nebylo až do konce 19. století možné pěstovat jinde, než na původních stanovištích, tedy v Mexiku. Až po objevu umělého opylení se vanilovníky rozšířily na Madagaskar, Tahiti, Srí Lanku, Seychely a podobně.