Herbář a účinky Stévie

Guaranští indiáni v paraguayských horách měli před tisíci lety problém. Jejich tradiční nápoj maté chutnal hořce a potřebovali ho nějak oživit. Cukr neznali, med se špatně hledal, proto začali experimentovat s místními rostlinami. Jednoho dne našli nenápadnou zelenou bylinu, která byla trefou do černého.

Stačilo pár jejích lístků a maté chutnalo jako ten nejlepší nápoj. Indiáni jí říkali „ka'a he'ê“ neboli sladká tráva. Evropané přišli na stévii až v devatenáctém století, kdy ji popsal švýcarský botanik Moisés Santiago Bertoni. Jak ale může být rostlina sladší než cukr a přitom kvůli ní nebudeme nepřibírat? Chemici se pustili do práce a ve třicátých letech dvacátého století konečně přišli na to, co dělá stévii tak sladkou. Chemici v ní identifikovali steviolové glykosidy, hlavně steviosid a rebaudiosid A, jejichž sladkost převyšuje cukr až třistakrát. Jejich molekulární uspořádání je však natolik specifické, že trávicí enzymy člověka je nejsou schopny rozložit. Steviolové glykosidy proto procházejí trávicím traktem a jsou vyloučeny v původní formě.

Bylina dosahuje výšky kolem půl metru a má hebké zelené listy zakončené soukvětím drobných bílých květů. Systematicky patří mezi hvězdnicovité rostliny, takže sdílí rodinu se slunečnicemi nebo kopretinami. Ze stanovišť v paraguayských a brazilských horách se stévie rozšířila na všechny kontinenty. Původně jednoletá rostlinka byla šlechtěním přeměněna na víceletou, což farmářům značně usnadňuje práci.

Jako první si stévii osvojili Japonci. Už v sedmdesátých letech ji začali používat v potravinářství. Dnes ji pro lepší chuť přidávají například do Coca-Coly, žvýkaček nebo také do zubní pasty. Západní svět byl opatrnější. Evropa s Amerikou čtyři desetiletí zkoumaly, jestli je stévie skutečně bezpečná, a povolily ji až v roce 2011.

Babičky v Paraguayi dodnes tvrdí, že stévie je v kuchyni úžasným pomocníkem. A mají pravdu. Díky svým vlastnostem je stévie vhodnou volbou i pro osoby sledující hladinu krevního cukru. V listech se navíc skrývá stopové množství vitaminů, především C, A či E, či minerálů jako vápník, železo nebo fosfor.

Zemědělci milují stévii z jiného důvodu. Cukrová třtina potřebuje hory vody a chemie, kdežto stévie roste skoro sama. Spokojí se s horší půdou, odolá suchu a nevyžaduje postřiky. Z jedné rostlinky lze za rok sklidit až půl kila sušených listů. Vypěstovat si ji doma můžete i vy, a to ze semen nebo řízků. Listy pak sklízejte těsně před květem, kdy mají nejvyšší obsah sladivých látek.