Skořice Indonéská - celá

Nálev a chuť byliny

Indonéská skořice voní sladce a kořenitě, ale zároveň má v sobě i lehkou pikantnost, díky které je výraznější než cejlonská. Tyčinky mají zlatohnědou až tmavě kaštanovou barvu, jsou matné a pevné na dotek. Nejsou určené k přímému mlsání, používají se hlavně při vaření nebo pečení, kde postupně uvolňují oleje, díky kterým provoní celý pokrm.

Použijte ji do svařáku, punče či horkého moštu, stejně jako k jablkům na kompot nebo do švestkových povidel. Indické kari bez ní nemá tu správnou hloubku, stejně jako dušené jehněčí.

Původ byliny

Indonésie má více než sedmnáct tisíc ostrovů a s kořením se tam obchoduje od pradávna. Skořicovník roste v horách, kde je vlhko a sopečná půda plná minerálů, která skořici dodává tu bohatou chuť. Zpracování se drží tradičních postupů, které místní komunity praktikují po staletí.

Kůra se pečlivě odřezává z větví, pozvolna se suší a stáčí do ruliček. Tento proces vyžaduje zkušenost a cit. Aby se totiž zachovalo potřebné aroma, musí se dodržet správné načasování i tempo sušení.

Kdysi bývala skořice cennější než zlato. Na stůl si ji mohli položit jen ti nejbohatší, zatímco obchodníci kvůli ní putovali celé týdny a měsíce. Arabští kupci dokonce tajili, odkud koření pochází, aby si udrželi své tajemství a zisky. Nešlo ale jen o chuť, skořice byla ceněná i při obřadech a dávala se jako dar samotným králům.

V Indii a na Blízkém východě se bez skořice dodnes neobejde skoro žádné tradiční jídlo.