Skořice Cejlonská drcená 2-7 mm

Nálev a chuť čaje

Popsat chuť skořice nebude těžké. Je zkrátka skořicová. Málokterá bylina nebo ovoce by ji mohly připomínat. Díky vysokému podílu silice cinnamaldehyd poznáte skořici během vteřiny. Je sladká, lehce peprná, medová. Po zalití dává světlý nálev.

Drcenou skořici můžete připravovat samostatně, nebo ji přisypat do sítka při přípravě oblíbeného čaje.

Původ čaje

Na Zemi roste 250 až 350 druhů skořicovníků. Ale jen dva z nich se těší celosvětové popularitě – skořicovník čínský (Cinnamomum cassia) a skořicovník ceylonský (Cinnamomum zeylanicum). Právě ten druhý, dovážený ze Srí Lanky, je považován za aromatičtější a na zdraví prospěšné látky bohatší.

Skořicovník ceylonský je stálezelený strom dorůstající až do 15 metrů. Pro potřeby sklizně kůry bývá na plantážích udržován ve výšce 2,5-3 metry. Mívá tuhé, na líci leskle zelené a na rubu našedlé listy a obvykle se pěstuje pro svou kůru sklízenou jako koření. Po vysazení mladých rostlinek trvá nejméně 2 až 3 roky, než lze jejich kůru opatrně odebírat. V případě skořicovníků ceylonských má světlou barvu a je křehká.

Sklízení se obvykle provádí tak, že dělníci celé stromy zastřihují, tedy zbavují větví. Z nich loupou vnější kůru. Její spodní část (vnitřní kůru) pak sloupávají pomocí speciálních dřívek. Svitky skořice suší na přímém slunci rozložené na plachtách. Stromy skořicovníků jsou pro místní farmáře důležitým zdrojem obživy, proto s nimi zacházejí obezřetně a skořici sklízejí tak, aby mohly skořicovníky zase rychle obrazit a neuhynuly.

Skořice je známa už od starověku. V Egyptě byla používána k balzamování mumií, lidé ji přidávali do vína. První zmínka o skořicovnících na Srí Lance pochází z roku 1270. V roce 1638 založili na ostrově svůj obchod Holanďané. Jistý nizozemský kapitán tehdy nadšeně hlásil: „Břehy ostrova jsou jí doslova plné. Je nejlepší v celém Orientu. Když od pevniny vane vítr, cítíte vůni skořice ještě daleko na moři.“