Stévie sladká nať+list (Stevia rebaudiana) - bylina

Nálev a chuť byliny

Sušené listy jsou sytě zelené, hebké na dotek a jejich síla je obrovská. Použít je můžete dvěma způsoby: buď jako součást čajových směsí, anebo přidat do nálevů. Do čaje postačí opravdu maličko, několik lístků na velkou konvici.

Chuť má bylinný ráz s lehkým nádechem lékořice nebo medu. Nejlépe se hodí k černým čajům, rooibosu nebo kořeněným směsím, kde se jemná bylinná chuť ztratí mezi ostatními příchutěmi. Ve studených nápojích se rozpouští o něco hůř, takže ji nejdřív rozmíchejte v troše teplé vody.

Původ byliny

Stévii objevili Indiáni Guaraní v paraguayských horách. Říkali jí „ka'a he'ê“ neboli sladká tráva a používali ji nejen na dochucování svého tradičního maté, ale i jako domácí lékárničku. Evropané o ní nevěděli až do konce 19. století, kdy ji popsal švýcarský botanik Moisés Santiago Bertoni. Ale skutečné překvapení přišlo ve třicátých letech dvacátého století, když francouzští chemici zjistili, co dělá stévii tak sladkou.

Našli v ní steviolové glykosidy, tedy látky steviosid a rebaudiosid A, které jsou stokrát sladší než cukr. Najdete v ní ale i vitaminy C, A či E a minerály jako vápník, železo nebo fosfor.  Nejzajímavější je, že glykosidy tělo vůbec nestráví. Projdou střevy a ven vyjdou beze změny. Nerozloží se na cukry, neovlivní hladinu glukózy ani inzulin.

Do světa se stévie dostávala pomalu. Japonci ji začali používat v sedmdesátých letech a dodnes na ni nedají dopustit. Evropa a Amerika byly opatrnější, povolily ji až v roce 2011 po letech testování. Zato teď se pěstuje všude, nejvíce v Číně, Japonsku a Indii. Stévie je také šetrná k přírodě. Nepotřebuje tolik vody jako cukrová třtina, nevyžaduje chemické postřiky a roste i v horší půdě. Z jedné rostliny se za rok získá až půl kila sušených listů.