Ashwagandha BIO (Indický ženšen) - prášek

Nálev a chuť byliny

Ashwagandha je světlé, smetanové barvy a vůně, která může připomínat pach koňské srsti. Samotný prášek chutná výrazně hořce.

Původ byliny

Nomen omen, říká se. V případě rostliny, z jejíhož kořene se mele tento prášek, platí latinské rčení stoprocentně. Withanie snodárná (Withania somnifera) totiž vykazuje až snově fantastické účinky. V ajurvédské medicíně se její kořen používá více než 3000 let.

Stálezelená vytrvalá bylina roste v tropických a subtropických oblastech Afriky, Asie a Evropy. Nemá vysoké půdní nároky, proto ji lze najít u cest nebo v křovinách. Dorůstá až do 2 metrů, má ochlupené větve a tuhé, vejčité listy, na líci jemně ochmýřené, na rubu plstnaté. Ashwagandha kvete žlutozeleně, plodem je oranžová bobule obalená kalichem. Uvnitř lze najít hnědá semena.

Nejsou to ale ani plody, ani listy, co stojí za vysokou poptávkou po Ašvagandě. V centru zájmu vyznavačů zdravého životního stylu je její nenápadný kořen. Sklízí se obvykle za 180 dní od vysazení rostliny, v Indii to většinou bývá začátkem ledna. Kořeny je potřeba od rostliny oddělit a dobře vysušit. Následně jsou pomlety. Uvádí se, že z 1 hektaru půdy lze získat 350-400 kg sušeného kořene Ašvagandy.

Mezi oblasti, ve kterých se indická Ašvaganda pěstuje, patří Madhya Pradesh, Gujarat, Haryana, Maharashtra, Punjab a další. Na místních tržištích ji lze najít pod mnoha názvy, například Ajgandha, Amukkara, Trittavu, Ghoda, Tilli, Góda akan, Asun, Penneru nebo Vajigandha. U nás se jí říká indický ženšen (ačkoli se skutečným ženšenem nemá botanicky nic společného) nebo také zimní třešeň.

Prášek z kořene Ašvagandy by bez porady s lékařem neměly užívat těhotné a kojící ženy, opatrnost se doporučuje i lidem s autoimunitním onemocněním.