MALINÍK LIST (Folium rubi idaei) - bylina

Nálev a chuť byliny

Hořkost listů se zde snoubí se sladkostí. Nálev okouzlující jantarové barvy Vás příjemně překvapí vůní a chutí lahodných malin.

Původ byliny

Ostružiník maliník nebo také maliníkový keř (latinsky Rubus idaeus) se se svými šlahounovitými větvemi drží zásady “ani kousek nazmar”.

Sladké souplodí, jehož typickou barvu mu dle legendy dala Diova chůva, když se píchla o trn maliníku, známe asi všichni. Málokdo ale ví, že si na něm pochutnávali již naši pravěcí předci, byť se jednalo o divokou variantu malin. Ve středověku pak šťáva z plodů sloužila jako barvivo v malířství.

Někteří obyvatelé Filipín dodnes věří, že zapletené pruty keře vyhání zlé duchy z jejich obydlí. V Německu prozměnu svazek větví přivázaný na tělo koně zkrotí i toho nejvzpurnějšího hřebce.

A listy? Na ně nedaly dopustit ženy indiánského kmene Cherokee, ani evropské či asijské babky kořenářky. Dochovaná chvála zní napříč kontinenty a najdete ji nejen v řeckých bájích a římských lékařských spisech.

Plané maliníkové keře opanovaly celou Evropu, některé části Asie a přes Beringův průliv se dostaly až do Severní Ameriky. Je tedy s podivem, že ke šlechtění jednotlivých odrůd došlo teprve kolem roku 1600, a to na území Velké Británie a Francie. Skotsko bylo po dlouhou dobu pro maliny zemí zaslíbenou. V padesátých letech minulého století dokonce mezi Skotskem a Londýnem jezdil tzv. Malinový speciál, vlak dovážející pravidelné zásoby těchto dobrot.

Přestože samotné listy asi nikdy nedosáhnou popularity šťavnatých malin, určitě se na ně nesmíme dívat skrz prsty. Sbírají se na jaře, dřív než se plně rozvinou květy. Díky tomu si v sobě udrží veškeré užitečné látky. Nálev z nich nejenže pomáhá, ale narozdíl od mnohých “listových” výluhů ten maliníkový i velmi příjemně chutná a lze jej pít dlouhodobě. A hlavně - mohou jej pít úplně všichni (pouze nastávající maminky musí počkat až do ukončeného 35. týdne těhotenství).